V soutěži SRDCE S LÁSKOU DAROVANÉ nás reprezentuje výtvarná realizace mezigenerační spirála srdcí a slohová práce Melanie Kövérové
MEZIGENERAČNÍ SPIRÁLA SRDCÍ
SOUTĚŽNÍ SLOHOVÁ PRÁCE
Srdce s láskou darované
Autor: Melanie Kovérová
„Popřemýšlejte, komu byste darovali srdce.“
Tento úkol se mi opakoval v hlavě. Je strašně těžké vybrat jednu osobu, ale nakonec jsem si vybrala babičku Martu. Za to, co dokázala. Ale teď už nechejme mluvit jí.
„Narodila jsem se 9. 10. 1942 v Jarošově u Uherského Hradiště. Moje dětství bylo hodně skromné vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala jenom s maminkou a vychovávali mě většinou staříček a stařenka. Maminka většinu času strávila v práci, aby uživila své rodiče a děti. Tedy mne a mou sestru Alenu. Přes veškerý skromný život jsem prožívala radostně se svými kamarády volné chvíle u řeky Moravy. Bylo to naše oblíbené místo. Vozili jsme se po Moravě v neckách jako v loďkách. Hra s kuličkami do důlku byla naše oblíbená aktivita. Prosté hliněné kuličky, ale i tak jsme se dokázali zabavit. Ve věku 10let, když mi staříček a stařenka zemřeli, jsme se přestěhovali do Ostravy za prací. A už jsme nebyli pouze tři. Přidal se k nám nevlastní táta. Bylo to velmi obtížné. Byla to zdrcující změna pro mne i mou sestru. Cizí prostředí nám dělalo problémy, protože jsme byly vychovány na vesnici. Děti se nám smály za naše moravské nářečí, takže ostravská mluva se taky stala překážkou. Můj nevlastní táta byl velice přísný. Dneska by se to dalo nazvat týráním. Vzhledem k tomu, že jsem měla povinnosti v domácnosti například praní, vaření, už mi nezbýval čas na hraní dětských her. A když jsem si chtěla hrát, tak pouze tajně. Můj otec mi nepovoloval si hrát. Schovala jsem si panenku pod plechovou vaničku. Vždycky jsem si jí potají propašovala ven a tam si hrála.
V roce 1957 jsem začala pracovat ve Vítkovických železárnách ve skladu. Bylo mi v té době pouze patnáct let. A v tomto zaměstnání jsem setrvala až do důchodu, a to celých 40 let. Tato práce mi donesla i něco dobrého. Potkala jsem kamarádky na život a na smrt. Vídáváme se doteď, a už je to 60 let.
Přes to všechno jsem tady a silná a připravená dál žít. Teď v důchodu se angažuji v charitativní činnosti pro handicapované děti. Je to obchod, kde lidé nosí různé již nepotřebné věci a ty se prodávají za symbolické ceny. Všechen výtěžek jde na denní stacionář v Nové Vsi pro děti s Downovým syndromem a pro projekt Kola pro Afriku.
Má babička byla a je silná. Zvládla toho tolik. Stěžujeme si, jak máme těžké životy, a přitom si neuvědomujeme, jak těžké je mají lidé kolem nás. Mnohdy i těžší. O babiččině dětství jsem se dozvěděla nedávno. A myslím si, že teď si babičky ještě více vážím. Je mi líto, že vám toho nemůžu říct víc. Nikdo z nás si nedokáže představit tuto situaci. Co kdybyste už od patnácti let tvrdě pracovali? Jak doma, tak v zaměstnání. I když babička má pouze základní vzdělání tak je z ní chytrá žena. Má babička pro mě hodně znamená. Jde vidět, jak miluje celou svou rodinu, a doufám, že ví, jak milujeme my jí. Klidně to řeknu všem. Milujeme tě babi! Vždy, když někdo řekne: „Něco si přej!“… vždy si přeji zdraví pro babičku.
„Tu však náhle jsem viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže, ale pro člověka jistě.
-Erich Maria Remarque
A proto bych své srdce darovala babičce!